Zamyšlení českokrumlovského preláta k 1. neděli postní

Bratři a sestry, na Popeleční středu začal čtyřicetidenní půst a každý z nás ho ve středu zahájil a na Velký pátek završí přísným postem od masa a postem újmy. Uvědomujeme si, že postní dobu máme prožívat v kajícnosti, v sebezáporu, v tichém  naslouchání, v hlubší a intenzivnější modlitbě, v konání dobrých skutků a ve snaze o osobní obrácení. To je smyslem postní doby.  Na znamení toho, že výzvu postní doby k osobnímu obrácení chceme brát vážně, jsme si nechali na hlavu nasypat popel.

     Proč půst a sebeovládání, proč odříkání? Aby nás půst neboli sebezápor posilnil k lepšímu úsilí o svou duchovní obnovu, a abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro.“   Tohle je smyslem postu, sebezáporu, prožívání postní doby. Půst nás má tedy posílit, upevnit a povzbudit.

     Půst a cvičení se v ovládání těla i ducha nás skutečně posiluje, zoceluje, zdokonaluje, abychom ve svém  životě byli schopni dokázat mnoho dobrých věcí a měli i sílu odolávat zlému. Pán Ježíš nám to naznačil, když se sám na poušti postil čtyřicet dní předtím, než začal své spasitelské dílo. Všechno dobré, co v životě dokážeme, totiž nutně předpokládá, abychom  byli  schopni  sebezáporu a oběti. Ta poušť, na které se Pán Ježíš čtyřicet dní přísně postil, je pro nás proto symbolem postního ztišení a sebezáporu. Právě proto se máme v době postní uklidnit, abychom se nenechali rozptylovat věcmi a starostmi tohoto světa a přiblížili se tak více k Bohu i k bližním. Sami cítíme, že k tomuto uklidnění a ztišení se musíme donutit, že to samo nepřijde. Musíme si na sobě učinit přímo násilí. Proto je zde ten půst, který předpokládá sebezápor a odříkání. Je to prostředek, na základě kterého tak budeme schopni lépe naslouchat Božímu slovu, které nás celou postní dobou vede. Sebezápor, odříkání nám pomáhá, abychom se stali svobodnými a připravili tak ve své duši místo pro působení Boží milosti a otevřeli oči pro své bližní. Jedině tak budeme připraveni o Velikonocích obnovit svoje křestní sliby a zažít tu pravou radost ze vzkříšení Pána Ježíše, což je ten pravý důvod křesťanské radosti a naděje. I Pán Ježíš se na tuto skutečnost – na svou spasitelské dílo, na své utrpení a smrt, na své slavné vzkříšení připravoval. A bylo to přísným postem. 

Dnes na začátku postní doby jsme proto slyšeli o tom, jak Pán Ježíš odchází na poušť, na místo nehostinné, kde své tělo i duši cvičí přísným postem – čtyřicet dní a čtyřicet nocí se přísně postil. Svatý Marek o pobytu Pána Ježíše na poušti píše velice stručně – mluví o tom, že tam byl 40 dní, že tam žil z divokých zvířaty, že ho pokoušel ďábel a že mu sloužili andělé. Jenže my máme ještě evangelia sv. Matouše a sv. Lukáše, které nám popisují, co se na té poušti dělo a odhalují nám, že to bylo veliké drama, boj s pokušitelem a boj s vlastním tělem. Co se na té poušti vlastně stalo? Pán Ježíš se tam postil tak, že nic nejedl ani nebil, až z toho nakonec vyhladověl. Ten půst ho úplně tělesně vyčerpal. Ale nevyčerpal ho duchovně, naopak ho posílil, že dokázal odolat lstivým útokům ďábla. Zamysleme se nad tím, jakým způsobem se ďábel o něj rafinovaně pokoušel:

Nejdříve si ďábel všiml, že je Pán Ježíš tělesně úplně vyčerpán. A zde, na nejzranitelnější místo lidské přirozenosti udeřil – na lidskou tělesnost.  „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů se stanou chleby.“ Ten ďábel útočil na to, aby Pán Ježíš zneužil své božské moci a podlehl lidské tělesnosti. Odpověď však byla jasná: „Je psáno, nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Ďábel neuspěl. A tak to zkusil z jiného úhlu. Zaútočil na další zranitelné místo u člověka – touha po slávě, lidská ješitnost, snaha vyniknout. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů z chrámu. Vždyť je přece v Písmu psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nohou nenarazil na kámen. Skoč dolů, nic se ti nestane a lidé tě budou obdivovat, půjdou za tebou, budeš slavný, budou tě na rukou nosit a všechno se ti bude dařit. Budeš populární, to přece chceš! Ďábel doufal, že dílo Pána Ježíše nakonec ztroskotá na povrchním populismu. A Pán Ježíš ho opět odrazil slovy: “Také je psáno, nebudeš pokoušet Pána, svého Boha“ a dal mu jasně najevo, s kým má ten ďábel tu čest. Ďábel ani zde neuspěl. Ale nevzdal se. Ještě to zkusil jednou – ukázal Pánu Ježíši krásu a moc celého světa a udeřil na další velmi zranitelné místo v lidské přirozenosti – na touhu po moci, na touhu druhé ovládat, druhým vládnout, na nechuť člověka Bohu sloužit – vždyť tohle všechno se mu již podařilo v ráji tehdy u Adama a Evy. Tak to zkusil i na Božího syna. „Tohle všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět – neboli jestliže stejně jako první lidé prohlásíš “Nebudu sloužit Bohu,“ a dáš se se mnou dohromady! Jak často v této oblasti lidské slabosti ďábel u člověka útočí a jak často vítězí. Touha po moci, druhé ovládat, to je strašné pokušení u každého člověka. Jenže Pán Ježíš ho tvrdě odrazil: „Kliď se, Satane! Neboť je psáno, Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ A ďábel neuspěl a odešel. Všimněme si, jak ďábel pro svá pokušení měl i tu drzost, poučovat slovy Písma svatého! Tak je ďábel drzý a rafinovaný! I my s tím musíme počítat.

Bratři a sestry, o co tomu ďáblovi šlo. Šlo mu o to, aby překazil Boží plány spásy člověka, aby odradil Spasitele světa od jeho oběti za nás, aby zlikvidoval jakékoli dopady učení Pána Ježíše na nás lidi, aby jeho samého zdiskreditoval. Ďábel moc dobře věděl, o co kráčí a věděl, že se blíží jeho porážka. Ale zkusil to, a protože si troufl přímo na Božího syna, samozřejmě, že si denně dá tu námahu troufat si na každého z nás – s vytrvalostí jemu vlastní.  A hlavně, protože je geniálně rafinovaný, ví přesně, kde máme zranitelné místo, a tam udeří ve chvíli, kdy si to ani neuvědomujeme. Proto musíme být bdělí, musíme být ve střehu a musíme být vybaveni silou, abychom byli schopni odolat. A tu sílu nám dává Bůh skrze prostředky, které nás posilují. Jedním takovým mocným prostředkem je proto půst – sebezápor, který nás posiluje a zoceluje.

Proto prožíváme každoročně dobu postní, proto ji zahajujeme a završujeme přísným postem, proto každý pátek jsme povinni se postit. Tohle všechno nás chrání a posiluje, pokud to skutečně konáme. A uvědomme si, že způsob toho sebezáporu, jak ho chce Pán Ježíš – tedy umět uskutečnit nějaký sebezápor, zlepšit osobní modlitbu a prokazovat službu bližním – to je přesný opak těch zranitelných míst naší přirozenosti – naší tělesnosti, naší ctižádosti, naší touhy ovládat druhé. My naopak v postu svou tělesnost krotíme, Pánu Bohu v modlitbě prokazujeme úctu a poslušnost a druhým dobrými skutky sloužíme. A tady ďábel ztroskotává, když na tomhle své pokání postavíme.

To pokušení na poušti je pro nás, bratři a sestry veliké poučení i povzbuzení. Poučení, abychom nebyli naivní – totiž „ďábel denně jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil.“ To je skutečnost. My si to musíme denně připomínat. „Braňte se mu silou víry“, radí nám svatý Petr – braňte se mu tak, jak vám to Pán Ježíš sám na sobě ukázal, a spoléhejte na Boha, on vás neopustí. Buďme tedy realisté a počítejme s takovými pokušeními a buďme si vědomi, kde jsme zranitelní. K tomu nám slouží to postní zpytování svědomí. A mějme proto dobrou vůli se nechat Božím slovem poučit, povzbudit a využívejme všech prostředků, abychom odolali.

Kéž je ta dnešní postní neděle pro nás příležitostí k zamyšlení nad tím, jak se vlastně postíme – jak se postíme každý pátek, kdy jsme povinni se postit; jak projevujeme pokání během postní doby a jak jsme třeba prožili letošní Popeleční středu a jak se chystáme prožít i Velký pátek. Jde o mnoho, jde o spásu naší duše. A Bůh nás v tom nenechává samotné, otevírá nám oči, pomáhá nám svým slovem a všemi ostatními mocnými prostředky, jako jsou: mše svatá, svatá zpověď, modlitba růžence, křížová cesta, četba Písma svatého, ale také skrze vedení pastýřů církve. Buďme za to vděčni a zkusme si na každý den postní doby stanovit něco, v čem projevíme sebezápor, lepší zbožnost a lásku k bližnímu. Když každý den něco z toho učiníme, pochopili jsme, o čem je postní doba a sami na sobě poznáme, jak nás to přetváří a přibližuje blíže Bohu i lidem. Ať nás dnešní evangelium k tomu všemu povzbudí. Amen.